Historie perské kočky

Perská kočka se pravděpodobně vyvinula z pouštních a stepních koček žijících na Středním Východě. První doložená perská kočka byla dovezena Pietrem de la Vallem z Persie (z území dnešního Íránu) do Itálie jižv roce 1620. Téměř současně dovezl Nicolas Claude Fabri de Peiresac další kočky z Turecka do Francie (byly ale podobné více tureckým angorám než perským kočkám). Tyto kočky se začaly křížit, až vzniklo nám známé plemeno perská kočka. Koncem 19. století se díky snaze Harrisona Weira vytvořil první plemenný standard. Všechny organizace plemeno perská kočkauznaly na počátku 20. století.

Povaha a charakter perské kočky

Perská kočka patří k nejklidnějším a k nejméně aktivním kočičím plemenům. Raději vše pozorně sleduje, než aby se sama něčeho účastnila. Nejčastěji ji najdete spokojeně odpočívat na pohovce. Perské kočky nejsou nijak hlučné ani závislé na člověku. Neznamená to však, že by svému pánovi nebyly plně oddány. Rády se mazlí a jsou přítulné. Nevadí jim samota a mohou být bez problémů ponechány doma samy. Jsou trpělivé a dobře se snáší s dětmi i jinými zvířaty.

Popis a vzhled

U perské kočky se klade důraz na dětský vzhled. Díky krátkému, širokému nosu má plochý obličej. Plné líce dodávají hlavě zaoblené vzezření. Oči jsou velké, kulaté a mají oranžovou nebo měděnou barvu. Ušní boltce jsou drobné a zakulacené a jsou neseny nízko na hlavě. Krk má být krátký a statný. Tělo bývá poměrně velké, ale zavalité. Díky krátkým a robustním nohám vypadá nemotorně a velké kulaté tlapky tento dojem jen umocňují. Ocas je krátký a pokrytý hustou, dlouhou srstí.Perská kočka váží 3,5 až 7 kg.

Standard plemene perská kočka

Srst perské kočky je dlouhá, hedvábná s bohatou podsadou. Krásná srst je důležitá především na ocase, plecích a hrudi. Perská kočka může být jednobarevná nebo želvovinová v černé, bílé, modré, červené, krémové, čokoládové a lilové barvě. Modrá barva je jedno z nejpůvodnějších zbarvení a je stále velmi rozšířená, protože se dá snadno vyšlechtit. Dále se může vyskytovatperská kočka s kouřovou, stínovanou, závojovou a žíhanou kresbou v různých barvách. Perská kočka také může být dvoubarevná. V 50. letech 20. století se začala křížit perská a siamská kočka a vznikla tak perská kočka s odznaky. Odznaky mohou být jednotné, želvovinové nebo žíhané v modré, čokoládové, krémové, lila, červené, černohnědé a modrokrémové barvě.

Základní péče o perskou kočku

Perská kočka je hlavně náročná na péči o srst.Naprosto nezbytné je každodenní pročesávání srsti, aby se předešlo plstnatění. Pokud péči zanedbáte a najdete zplstnatělé místo, nesnažte se ho rozčesat a raději ho opatrně vystřihněte nůžkami. Pro péči o srst je potřeba hřeben s jemnými a hřeben s širokými zuby, zubní kartáček na srst v obličeji a drátěný kartáč na náprsenku. Je dobré kožich perské kočky čas od času posypat pudrem. Srst se potom méně zacuchává. Perská kočkaje šlechtěna už po staletí a to jí přináší různá dědičná onemocnění (například potíže s ledvinami). Krátký čenich jí zase způsobuje dýchací problémy.